aktualizováno: 18.08.2017 13:34:12 


Světová výstava psů v Paříži a neb nejsmradlavější dogshow, které jsem kdy zažila.

7. - 10.7.2011

V klimatizovaném autě bylo fajn, přes kouřová okénka mělo vše okolo příjemně teplé barvy. Mraky byly jakoby nadýchanější  a měly tvary, jež by jim ty naše české mohly závidět.  Pohybovaly se v několika na sobě nezávislých vrstvách. Některé z východu na západ, jiné zas ze severu na jih. Neměly žádný pevný řád.

Cesta do Paříže byla dlouhá, ale nikterak nepříjemná. Francouzské dálnice jsou nápaditě ozdobeny různými betonovými úvary, pomalovanými barvami duhy. Vrtule větrných elektráren všude kam oko dohlédne líně prorážejí  vzduch. Dálnice jsou vedeny mimo velká města, takže vidíte jen obrovské lány polí a pastvin na kterých se popásají smetanově zbarvené krávy plemene Charolais.

Do Paříže jsme dorazili v podvečer.  Projížděli  jsem rozlehlou průmyslovou periferií, která ve mně naprosto zrušila ten poetický pocit z francouzské krajiny.  Pomocí GPS navigace a Lukášova orientačního smyslu jsme celkem bez problémů našli hotel F1, ve kterém čekal náš trojlůžák.  První zvíře, které jsme v Paříži spatřili nebyl paradoxně pes ale potkan. Potkan velikosti zajíce, drze se procházející a slídící v těsné blízkosti  F jedničky.  Lukáš fascinován vybavením potkaního  samce málem přehlídnul zelenou na semaforu. Jiřina se otřásla hnusem a zastrašila, že začne hledat prášky na srdce v jednou z mnoha zavazedel, které jsem sebou vezli. To ještě netušila, že to je jen  začátek jejího „potkaního“ období.

Hotel F1 byl takovým trochu svérázným zařízením, poskytujícím na jedno patro několika desítek pokojů jednu sprchu a jeden záchod.  Sprch tam bylo pochopitelně více, ale člověk se musel  několikrát  svléknout a zase obléknout než dorazil do kabinky,  která poskytovala nejen sprchu ale také vodu. Psa nám v recepci povolili jednoho, ale po dlouhém přemlouvání černého recepčního byli nahoru nakonec vpuštěni všichni tři. (Pokoj byl svou velikostí  skutečně jen pro jednoho - psa i člověka J)

Protože jsem  plánovali hned po výstavě odjezd domů, přemluvili jsme Lukáše k návštěvě centra Paříže alespoň v noci. No v noci … spíš po půlnoci. Ve městě bylo neuvěřitelně živo, všude spoustu aut a lidí a nikdo nemluvil anglicky. Dokonce neznali pojem Eifelova věž a tak přesvědčivě tvrdili , že nic takového ve městě není, že jsme na chvíli opravdu zaváhali.

Nakonec  jsem to železné monstrum našli. Bylo už hodně po jedné v noci. Věž nebyla tak velká, jak jsem si představovala, ale majestátní byla velice. Chvílemi sice dost nevkusně nasvícená, ale byla to ona a my s Jiřinou byly naprosto spokojené.  Mio, Butty a Chanel budili zasloužený obdiv. Myslím, že někteří Pařížané skutečně v tom šeru  věřili, že vedeme vlky. V případě Mia spíš kojota bez srsti.

Spát jsem šli hodně po půlnoci, myslím, tak mezi druhou a třetí ráno.  Byli jsme hodně unavení, vzbudil nás až Jiřinin výkřik  – Je půl deváté ráno! Jak jsme byli rádi, že nejsem v Čechách a že Světová  výstava začíná ve Francii až ve 12.30. Tedy aspoň pro naše plemeno. Představa, že by přejímka psů byla jen do devíti a my ujeli 1000 km jen proto, abychom se vyspali v tomto pochybném zařízení,  byla hrozná.

Čas nás sice příliš netlačil, ale raději jsme vyrazili bez snídaně zato však s nadějí, že i v tuto pokročilou hodinu najdeme vhodné parkovací místo poblíž haly 6, ve které se vystavovali českoslovenští vlčáci.

Parkoviště byla plná, zaparkovali jsme několik set metrů od šestky. Hned po výstupu z auta nás do nosu praštil silný pach psí moči a výkalů. Stačilo se trochu rozhlédnout a hned bylo jasno. Tady odpadkové koše nevedou a majitelé si za poplatek koupili i úklid exkrementů svých miláčků. Uklízet se zřejmě bude až v neděli večer ... Bylo to nechutné, hovno (pardon),  kam se podíváš. Nebylo kam šlápnout.  Butty a Chanel nebyly z té nadílky úplně nadšené, zato Mio byl ve svém živlu. Každé h***o musel očichat a zařadit si jeho majitele do té správné kategorie.  Výkaly hárávých fen (které na výstavě určitě nebyly ) ho přitahovaly dvojnásob.

Byla jsem ráda, když byl společně s Butty naložen do bedny a dovezen až do výstavní haly. Jestli mám někdy pocit, že prostory uvnitř výstavních hal smrdí a že pobyt v nich musím omezit na nezbytně dlouhou dobu, tentokrát byl opak pravdou.  Konečně jsem se mohla uvnitř haly volně nadechnout .

Příjemným překvapením byly řady erárních  klecí, pro možnost odložení vystavovaných psů. Na nás pochopitelně žádná nezbyla, ale zase jsme se dobře vyspali.

Kruhy byly prostorné, ohraničené zeleným kobercem po obvodu a přeškrtnuté pruhem koberce stejné barvy sloužícímu k posouzení pohybu. Posuzování fen začalo relativně na čas, tzn. okolo půl jedné, jen v kruhu psů se trochu prodloužilo posouzení  předchozího plemene.

Třídy nenastupovaly podle věku a v každé se nezadával titul CACS. Nejlepší mladý dostal CAJC  a vítězové tříd dospělých,  kromě šampionů a veteránů spolu soutěžili o CACS.  Vítězný CACS ze tříd dospělých bojoval s nejlepším šampionem a nejlepším veteránem (ale to nevím jistě)o CACIB.CACIB a ten zbytek:)  prvních šli o BOB.

Některé předvedené feny  byly opravdu krásné. Nejsilněji obsazená byla mezitřída v níž nastoupilo 21, převážně moc hezkých zvířat. Všechny feny v pořadí  1 až 4 této třídy, měly exteriér  pro získání titulu Světový vítěz.  BOB nakonec dostala  V1 z této třídy (CACS a CACIB), krásná  Gradisca Olim Palus.  Druhá byla, v pohybu dokonalá,  Chanel PDL, třetí Zoray LI – pro mne favoritka a to nejen proto, že je dcerou našeho Mia, a čtvrtá skončila rovněž moc hezká Grace Olim Palus. Všechny čtyři byly skvěle prezentované. Záleželo opravdu na detailech, pro kterou se rozhodčí nakonec rozhodne.  „Naše“ Clair de Lune skončila jako V6, což v této třídě považuji za velký úspěch. Lunka bohužel neměla srst.

Ze psů už jsem tak nadšená nebyla. Nebylo předvedené žádné výrazně pěkné zvíře, o kterém bych si řekla – Ano, to bude otec jednoho z mých budoucích vrhů. Rozhodčí pro psy hned po bližší seznámením s jednotlivými zvířaty selektoval  povahy a k dalšímu posouzení přistupovala jen zvířata bez výrazných povahových vad. Hezké, avšak bázlivé, nebo agresivní zvíře nemělo šanci. Litovala jsem, že Mio musí pozorovat výstaní klání jen z vnější strany kruhu ... jeho vylínalá kondice, ale důstojné předvedení ve třídě šampionů neumožňovala.

Ve skvělé výstavní kondici  nastoupil stále pěkný  šestiletý Big Wakan Wolf Arimminum (bratr naší Tajgy). Dalším psem, pro kterého mám jistou slabost, byl ostře nabroušený Ezechiele Olim Palus. Titul Světový vítěz nakonec získal z mého pohledu nenápadný Zenith od Úhoště.

Samozřejmě jsem byla zvědavá na tolik diskutovaná francouzská zvířata a doufám, že se mi některé zvláštní typy povedlo vyfotit . Ne všechni byli vystaveni.

Protože Chanelce uteklo vítězství (opravdu jen o fous), nic nám nebránilo rozjet se k domovu hned po ukončení sobotní výstavy. Nebylo proč čekat do nedělních soutěží. Cestování po tmě sice moc ráda nemám, ale mírný noční provoz má také své výhody. Domů na Nouzov jsme dorazili mezi čtvrtou a pátou raní. Jiřina zůstala na dospání u nás a Lukáš pokračoval domů do Jihlavy.

Jiřku jsem uložila v obývacím pokoji na provizorní lůžko z měkkých koberců, které jsme obě zakoupily na výstavě pro domácí pohodlí našich psů.  Nestěžovala si, asi byla stejně unavená  jako já ...

Při raní kávě jsem vpustila do domu naší nejmenší šedivku Eru, okamžitě běžela do pokoje ve kterém spala Jiřina a zpoza sedačky vysoukala poctivě uloženého mrtvého potkana –  asi  včerejší  dáreček od Tajgy či Kačky pro ní, neboli z jejich pohledu nejvhodnější hračka pro malého československého vlčáka. Určitě tam ležel maximálně několik hodin. Zatím nesmrděl  :)) Era ho vítězoslavně s výrazem mladé livce táhnoucí  40ti kilovou kořist, odnesla  na dosud teplé místo Jiřinina provizorního lůžka a pokoušela se ho tlapkou přimět k pohybu. Chvíli jsem váhala, jestli mám Jiřinu zavolat, ukázat jí ten roztomilý výjev  a riskovat její infarkt, ale nakonec jsem uznala, že jí o tu podívanou nemůžu připravit. Jiřina málem omdlela. Nic nepomohla skutečnost, že ten český byl o mnoho menší než francouzský ... Tím skončilo, aspoň doufám, její potkaní období.

Moje zvláští pochvala náleží Lukášovi. Za to, že s námi celou cestu vydžel, že vše ochotně zařizoval, stavěl , kdykoli jsem si vzpoměly a poslouchal naše stupidní a nekonečné ženské rozhovory. A také za to, že mě nechal ve svém autě konzumovat čokoládu. Kamilo,máš ho úžasně vychovaného, skvělá práce, klobouk dolů a prst nahoru! :)

 

 

MVP Nitra a XIV. Europská výstava čsv Nitra - 5. a 6. 6. 2010
 
Do Nitry jsem vyrazila v pátek odpoledne. Tentokrát se výletu účastnila nejen Kačka s Miem ale také jejich maminka Tajga. Tajga jela jen do počtu, připomenout si atmosféru výstav, kterou měla vždycky tak nerada :))
Ubytování jsme měli objednané ve vesnici Šoporňa nedaleko Nitry, v jakési, pro mě anonymní ubytovně pro obchodí cestující. Ano, přesně tím jsem se svou vlčí posádkou byla :) Ale když jsou psi vítáni, není co řešit. Název ubytovny si možná později vzpomenu, ale bez záruky …Až pozdě v noci jsme dorazili ke „spící“ budově, jejíž vzezření dávalo tušit, že jsem na místě. Telefonicky přivolali majitele a po vyplnění všech formalit vstoupili v plné sestavě do útrob chladné a tmavé budovy.
Musím uznat, že po bližším ohledání ubytovacího místa, jsem byla mile překvapena. Když člověk cestuje se psy, příliš na vybranou, co se ubytování týče, nemá. Psy toleruje většinou zařízení dvojího typu: Ubytovny a pětihvězdičkové hotely. To, co se nachází v intervalu těchto dvou možností, psy většinou odmítá. Tato ubytovna patřila rozhodně k těm lepším. Hodně lepším. Nově zrekonstruovaná budova příjemně voněla. Mimo nás byl přítomen pouze jeden host, kterého jsem za celou dobu ani nezahlédla, jen psi stražili uši, když jeho kroky brzy ráno narušily hrobové ticho.
V neděli ráno jsem ze svého spolubydlícího přece jen kousek viděla. Bosé nohy ležérně vyložené na konferenčním stolku společenské místnosti. Zbytek člověka byl pohlcen objemným křeslem. Psi si jeho nohou vůbec nevšimli. Možná dobře.
Ale k věci, kvůli které jsme na Slovensko vyrazili: První výstavní den posuzoval pan rozhodčí Tibor Havelka. Rozhodčí, kterého jsem už dlouho v akci neviděla a byla jsem moc zvědavá, jestli budou jeho soudy stále tak trefné, jako před lety, kdy jsem s Tajgou měla tu čest. Bohužel nebyly (a teď nekritizuju vítězství Gisu, to je krásný pes) … Mám podezření, že je pan rozhodčí mírně barvoslepý, neboť většině, podotýkám světlookých psů, vyčítal hraniční až tmavší barvu oka. (Mým ne, jen abych nebyla nařknuta z podujatosti). Jaká barva byla v pořádku, jsme se bohužel až do konce posuzování nedozvěděli. Psů nenastoupilo mnoho, cca 15…
Tento víkend se po dlouhé době projevilo slunce v plné síle. Teplota šplhala téměř ke třicítce. Slovenské topoly se z toho počasí zbláznily a všechny naráz vypustily do prostoru nadílku všudypřítomného bílého chmýří. Vznášelo se opravdu všude, lepilo na předměty stánkařů, stalo se součástí mého gyrosu, plnilo bezcílně relativně chladné prostory hal, kde vytvářelo zvláštní až poetickou atmosféru. Když jsem ho doma luxovala z auta a vyklepávala z oblečení, zas taková poezie to nebyla.
Nejen slovenské topoly, ale i slovenští komáři měli pohotovost. Nedávné záplavy vytvořily ideální podmínky pro jejich mocné množení, a ačkoli jsem pro tento druh hmyzu v.normálních situacích neatraktivní, tentokrát mnou nepohrdli. Stejně jako topoly byli všude. Je pravda, že na „mé“ ubytovně příliš možností výběru zdroje potravy neměli …
V sobotu, po návratu z výstavního klání, jsem se psy navštívila vodní nádrž Králová, jakési vodní dílo na Váhu nedaleko naší ubytovny. I když počasí bylo rovněž výstavní temná voda Váhu byla ke koupání nepoužitelná.Jen psi nepohrdli. Mio tradičně plaval a neúnavně aportoval klacíčky z vody a Tajga s Kačkou, také tradičně, brodily a občas se dost komickým stylem pokoušely trošičku zaplavat a okem po mě loupaly, jestli to vidím. Vždycky se tváří vítězoslavně, když jsou za své palavcí schopnosti pochválené. Miounovi je to fuk, má aportek a víc neřeší. Plave i bez pochval. Kol vodní nádrže piknikovalo spoustu různých, většinou dosti společensky unavených, skupinek. Psi jim ale zjevně nevadili, takže jsem je nebyla nucena neustále obtěžovat přivoláváním a připínáním na vodítka. Měli volnost. Mohli běhat, koupat se, dovádět, hledat na břehu poklady v naplavených předmětech a válet se mrtvých rybách na které smečku jako vždy upozorňovala Kačka. Prožili jsme příjemné odpoledne. Zpět jsem se vracela s vyřáděnými, smradlavými, takže spokojenými psy.
Druhý, z pohledu důležitost výstav důležitější den, jsme vyrazili rovněž do Nitry ale tentokrát na XIV.Evropskou výstavu československých vlčáků. Posuzoval specialista na plemeno pan Oskar Dóra.
Musím přiznat, že jsem zatím nejistila, jaký typ čsv se tomuto rozhodčímu líbí, ale protože mí psi ano, posuzoval pochopitelně moc dobře :) Na výstavu dorazilo něco přes 50 zvířat a k mé velké radosti i psi, které jsem zatím na výstavách nepotkala a na které jsem byla moc zvědavá. Z těch nejpěknějších bych uvedla Gandalfa CW, psa s krásnou hlavou a výrazem, dlouhýma nohama ale mírně nejistou povahou. Edvandera CW, rovněž moc pěkné zvíře, kterému ale bohužel k naprosté dokonalosti chybí pár cm … Moc dobře na mě působil „J“ vrh spod Ďumbiera, ze kterého nastoupili tuším dvě feny a dva psi, všichni typově velice podobní a moc pěkní. Bohužel nedorazil ani Hitt ani Gryz …
Tato výstava byla skutečně bohatě sponzorovaná firmou Royal Canin. Mio společně s Kačkou vyběhali krom vrcholných titulů a pohárů také přes 20kg granulí, dva moc šikovné „granulové“ cestovní boxy s ouškem a s praktickými krmnými miskami, a za Nejlepší pár dva cestovní psí pelíšky a nějaké paštiky. Paštiky, ač neradi, museli doma věnovat tomu mňoukavému na náklonnosti dvounožců parazitujícímu čemusi, kterému mají zakázáno vyjadřovat své názory a postoje.
 
 
 
Světová výstava psů Bratislava 8.10.2009
 
Měla jsem obrovskou trému. Při pročítání aktuálních stavů přihlášených psů a prezentace velkoleposti připravované kynologické akce, nebylo jednoduché uklidňovat se představami že vlastně o nic nejde. Uvědomovala jsem si že nastoupit do kruhu s Miem není stejné jako nastoupit s anonymním psem, který může jedině překvapit. Tento rok jsme spolu s velkými úspěchy absolvovali několik prestižních výstav a zažili mnoho radosti i euforie z vrcholných umístění. Bála jsem se že zklamu, že Mia nedovedu předvést tak jak by se ode mne očekávalo. Čtyři dny před výstavou jsem si způsobila výron kotníku. Místo logických obav o své zdraví se jen prohlubovaly obavy o kvalitu mého předvedení. Přemýšlela jsem zda Mia svěřit někomu jinému nebo se pokusit výstavu odkulhat a tím ne zrovna důstojně doplňovat lehký pohyb mého psa. Den před jsem se  rozhodla výstavu odkulhat, lépe řečeno - kulhat prostě nebudu.
 
Do Bratislavy jsme vyrazili ve složení - Mio, Eva a já. Eva - pojistka pro případ nouze nejvyšší.
Původně měla jet i Kačka, ale vzhledem ke svému pokročilému stupni hárání musela zůstat doma.
I přes jisté cestovní překážky jsme na místo určení dorazili s hodinovým předstihem. Rozměry kolony před Inchebou naplnily má očekávání. Nevydržela jsem a během “jízdy” požádala Evu o vystřídání se za volantem. Oběhla jsem auto a začala lovit z kufru vystavní mundůr, převlékat se, připravovat potřebné doplňky jako stahovací obinadlo, ortézu, chladivý gel a vysoké boty, nakonec i foťák a Mia. Evu i s autem jsem opustila přes svodidla komunikace a chvátala maximální možnou rychlostí (vzhledem k výronu kotníku) s Miem k výstavišti.

Že organizace nebude 100% jsem poznala již u brány. Slečny kontrolující vstupenky se na můj dotaz, kde že se hala B0 nachází tvářily, jakože taková hala na výstavišti vůbec neexistuje. Exisovala, ale vchod do ní byl důkladně utajen. Hala B0 byla jakýmsi druhým patrem haly A. Vstup nebyl nikde označen. Prodírala jsem se davy lidí a psů haly A, později i k ní přilehlé haly D a existenci B0 nad hlavou stále jen tušila. Jednou z možností jak se do B0 dostat bylo docela nenápadné schodiště, které jsem pochopitelně několikrát minula. Ke kruhu pro čsv jsme dorazili na čas, tedy na čas dle propozic. To jsem ještě netušila že posuzování začne s více než hodinovým zpožděním! Posouzeno mělo být 180 čsv! Nedovedla jsem si představit jak chtějí rozhodčí takový počet psů s tak velkým zpožděním zvládnout.
Kruhy pro čsv byly dva. Jednomu velel Oskar Dóra a druhému Soňa Bognárová. Dóra pro feny, Bognárová pro psy. Zaujala jsem pozici u kruhu fen. Po dlouhé době jsem opět pohladila  naší Aljašku. Vyrostla z ní krásná fena. Miovi se také moc líbila a okamžitě jí začal dělat návrhy nemající nic společného se sourozeneckým stavem :))
 
Pan Dóra se s posuzováním poněkud crcal avšak  Soně Bognárové práce pod rukama pěkně ubíhala. Mezitřída psů nastupovala v době, kdy ve vedlejším kruhu chystaly teprve mladé feny. Vpluli jsme s Miem do ringu. Mezi několika profesionálními handlery jsem se necítila s výronem úplně nejjistěji. Mio naštěstí nezklamal. Byl hodný, předvedl se důstojně, šetříce zbytky mých sil. S výsledkem V1, CAC jsem s radostí a úlevou opustili kruh. Ostuda se nekonala, děj se vůle boží.
O Světového vítěze psa jsme nastupovali s krásnými zvířaty. Mio svým exteriérem překonal nedostatky mého předvedení a stal se Světovým vítězem. Čekal nás ještě “boj” o BOB, do něhož nastupují:Nejlepší mladý, Světový vítěz pes a fena a Nejlepší veterán. Tušila jsem, že předvést Mia v přítomnosti Nejlepší veteránky Arys z Oravy mě bude stát zbytek sil. Arys před několika týdny Miovi dopřála sexuální potěšení a já věděla, že kočírovat zamilovaného Mia nebude jednoduché. Nebylo. Mio existenci Arys v kruhu okamžitě odhalil. Nevěděl sice přesně který ze psů je “jeho” Arys, ale neustálým zoufalým větřením  kazil mé snahy o prezentaci jeho pohybu. Byla jsem ráda když rozhodčí zavelela "stop". Statiku Mio umí, staví se sám a není potřeba jeho postoj nějak výrazně upravovat. Jsem zvyklá jen zastavit, povzbudit psa pamlskem ke zvednutí uší  a pusit vodítko k zemi. Mio stál jak socha. Přirozeně, nestrojeně, bez nuceného zvedání hlavy, které se mi u čsv tolik nelíbí. Tentokrát si BOB vystál (nevyběhal). Nevím jestli to byla vůle boží, ale náš malý Mio se stal nejkrásnějším československým vlčákem světa.

Aljaška získala v silné konkurenci fen třídy šampionů V2, res.CAC.

Pocitů je mnoho, ale času na psaní málo ….

 
Šamorín za všechny prachy
18.4.2009


Vždycky, když se moje srdeční vada několik měsíců neozve nabydu dojmu že veškeré aktivity jsou pro mě neomezené. Proto jsem se rozhodla letos na vlastní kůži svou, Evinu, Kaččinu a Miovu absolvovat 40ti kilometrový běh u kola.  Zkoušku vytrvalosti psa 1. stupně. Lépe řečeno Mio a Kačka byli ti, kdo měli vedle našich kol prokázat své vytrvalecké čévéčkovské kvality. Počasí bylo celý týden víc než pěkné. Slunečná ale poměrně chladná rána v tomto ročním období  skýtala naději příjemného sportovního zážitku. Závod byl plánován na sobotu a proto již ve čtvrtek (pro všechny případy) začalo pršet. Meteorologická mapka sobotního Slovenska hlásila slunce mrakem způli zakryté neboli  ideální počasí k běhu. V hloubi duše sice vrtal červíček pochybností nad pravdivostí internetových informací ale já popravdě jet chtěla a zviklat se nedala.
Ze Suchdolu jsem vyrazili v pátek okolo třetí odpoledne. Ani nevím proč žádné z nás nedošlo jaké peklo nás v tuto hodinu při průjezdu Prahou čeká. Kdo projíždí páteční metropolí v odpoledních hodinách ví o čem mluvím … Posouvali jsem se přískoky až na magistrálu, stejnou "rychlostí” pak pokračovali směrem D1. Rádio Beat hlásilo cosi o parkovišti na 20 - 40km této české dopravní tepny ale v tepání takové intenzity jsme nevěřili :)) Tepala seč mohla. Několik sjezdů z té hrůzy jsem minuli neboť mediální informace varovaly i před nájezdem na okresky.  Z úst dopravních informátorů Beatu jsem zaslechli různé rady a ani nevím proč uvěřili té nejméně pravděpodobné co se později ukázala naprosto scestná. “Z dálnice nesjíždět neboť za kolaps před zúžením mohou ti joudové jedoucí v odstavném pruhu a pokud překonáte tento úsek nic horšího následovat nebude“. Potupně jsem hodila levý blinkr a zařadila se z pravého odstavného do méně pravého jízdního mezi šňůru supících kamiónů. Tímto způsobem jsme se posouvali cca  dvě hodiny a byli stále jen pár km za Prahou. Dalšímu nájezdu na benešovskou jsem neodolala. Volná jízda po okreskách byla sice zdlouhavá, ale pocit zkracující se vzdálenosti od Šamorína přece jen hřál. Za Vlašimí jsme opět konečně najeli na D1. V té době bychom za normální situace byli přibližně na hranicích. Bratislavou jsme projížděli za šera a do Šamorína pomocí GPS navigace dorazili za tmy. Mám pocit že gípíeska ten den zkoušela co unavený řidič žena vydrží. Vymýšlela tak nepravděpodobné cesty úzkými postraními uličkami města až jsme s Evou začaly pochybovat o jejím zdravém rozumu. Vrcholem její škodolibosti byl ovšem průjezd polní cestou, která po nedávných deštích skýtala příjemný řidičský zážitek tak leda nějakému ofroudu. Pochopitelně jsme zapadli. Auto se naštěstí  s mým částečným přičiněním z bahna dokázalo vyhrabat však jeho dizajn poněkud utrpěl. Cítili jsme se jak posádka zemědělského družstva jedoucí z vyorávky brambor. A stejne tak vypadali.
Start byl plánován od Hotelu Kormorán a proto mě ani nenapadlo ubytování shánět jinde. Množství jachet zaparkovaných na vlecích hotelového parkoviště však správnost volby ubytovacího zařízení  lehce nahlodalo. Zaparkovali jsme tedy náš traktor mezi ně (myslím že se styděl) šli se více méně informačně zeptat na cenu noclehu s možností pobytu vlkopsů. Psi byli povoleni a dokonce i vítáni.No bodejť né za ty prachy ….
Pokusili jsme se sehnat ubytování jiné,  méně hvězdičkové. S klesajícím počtem hvězdiček klesala i ochota ubytovat psy. Nepomohla ani má propaganda československého původu našich chlupáčů. Vzhledem k blížící se hodině půlnoční nezbývalo než přijmout nadstandardní služby Kormoránu. Nejvřeleji je přijala Kačka. Počkala u jaké postele vyložím svou bagáž a tu okamžitě s požitkářským výrazem zabrala. Mio se také snažil vyzkoušet hotelové lože ale byl Kačkou pohotově neurvale vyhozen.

Nevím jaké zkušenosti máte s pitným režimem svých cestujících vkopsů ale ti mí pijou jen v případě krajní nouze. Vždycky se utěšuji představou, že se z motelového záchodu večer přecejen napijí. Ten hotelový byl bohužel tak dokonale chemicky ošetřen že se k němu odmítali byť i přiblížit. Nic moc představa s ohledem na skutečnost která nás příští den čekala. Nepili ani ráno.
Postele Kormoránu byly opravdu pohodlné a tak jsem se i s Kačenou za krkem celkem pohodlně vyspala. Ani Eva si nestěžovala. Po snídani jsme vyrazili kompletovat kola. Velký dík Rolfovi který z Dánska přijel prohnat svého Una na 70ti kilometrové trati. Nasadit přední kolo a zprovoznit současně brzdu se totiž ukázalo jako nadlidský (nadženský) úkol.
Okolí hotelu tzn. startu bylo  dokonale upravené. Ranní slunce pomalu probouzelo přírodu. Gabčíkovo se před námi rozprostřelo v celé své kráse. Obrovská vodní plocha společně s efektními palisádami z bílých kamenů evokovala pocit jihu. Jak u moře si člověk najednou připadal. Trať byla vedena na levém břehu nádrže po asfaltové cestě lemované travnatou plochou. Tušila jsem že udržet Mia na trávě nebude jednoduché. Je zvyklý běžet před kolem. Odstartovali jsme. Za zády nám úpěla Evou zadržovaná Kačka. Raději jsem se ani neohlížela jakým způsobem Eva vyrazí. Zvládla to dobře a brzy jsme mohli pokračovat společně. Po pár kilometrech nás předjeli dva slovenští závodníci . Mio se chytil jejich tempa, Kačka Miova  a jelo nádherně. Idylka ale netrvala dlouho. Slováci zmírnili tempo a já musela opět šlápnou do pedálů. V tu dobu už sluneční aktivita nabírala na intenzitě a moje srdce začalo protestovat. Musela jsem zastavit a počkat na nástup účinku prášku, což znamenalo bohužel velkou časovou ztrátu. Ani po uklidnění srdečního rytmu jsem nemohla nasadit původní tempo. Jeli jsme skutečně vlažně a ztratili mnoho času. Kačka fixovaná na mě nechtěla s Evou přijmout roli “tahouna”  a já musela šlapat první. V té době už jsem neměla příliš sil usměrňovat Miův pohyb na travnatém pásu. Při každé příležitosti využil možnosti běžet po asfaltu. Bála jsem se o stav jeho tlapek. Všimla jsem si že většina psů dávala přednost tvrdému povrchu před trávou.  Hrozilo nedodržení časového limitu. Napadlo nás přepnout oba psy k Evinu kolu. Já získala volnost pohybu s ušetřením sil při usměrňování Mia a zároveň psy motivovala k nasazení rychlého tempa. Běželi metr za mnou a vzdálenost za ostaními závodníky se začala pomalu zkracovat. Opravdu jsme ztracený čas nahnali a psy opět připnuli tak, jako na startu. Dorazili jsme pohodlně v časovém limitu.
Po doběhu jsme se ale bohužel dozvěděli o své diskvalifikaci. Vedení dvou psů najednou je zakázáno. Přesto že moji psi prokázali vytrvalost a trať i přes nucené velké zrychlení v pohodě zvládli, zkoušku nesplnili. Mio měl vzhledem k pohybu po tvrdém povrchu lehce citlivé přední tlapky avšak Kačka mohla pokračovat s přehledem dál. Celou trasu absolvovala lehce bez jakékoli známky únavy. Je pravda, že tahounem byl převážně Mio.
 Náklady na tuto akci byly  nadstardní (startovné pro dva psy také žádná láce). Nadpis k článku skutečně sedí ...
 
Mio a Kačka po doběhu (fotky k článku poskytla Eva)
 
TOPlist