aktualizováno: 18.08.2017 13:34:12 

Výlet do Zakšína aneb jak si to s námi panička parádně užívá

9.7.2010
V pátek panička vymyslela výlet. Zbalila mě, Davida, Jirouse, maminku, Ambru, pití a foťák (tentokrát i s baterkami) do rozpáleného auta a vyrazili jsme směr Zakšín. Mio a Agar hlasitě protestovali, ale panička tvrdila, že plánovaný výlet bude přece jen klidnější bez nich. Mě to bylo celkem jedno, já jela a tudíž jsem o nic podstatného nemohla přijít.
Ale trochu mě zaskočilo, když panička v cíli vystoupila jen s Davidem a Jirousem a šli se všichni tři venovat těm malým upištěným a po.. tvorům, co mají v budoucnu vypadat tak nějak přibližne jako já. Poskakovali kolem nich, místo aby svou přízeň šetřili pro mě, což mě velice pohoršilo.
Naštěstí jejich muchlání netrvalo dlouho (bylo jim horko) a po naložení našeho kamaráda Qerona, jsme všichni konečně vyrazili na pořádný a smysluplný výlet. Asi po dvacetiminutovém rally polem panička zaparkovala v křoví, čímž vypudila jakýsi roj hmyzu, co si do našeho dojezdu nerušněn odpočíval v chladu zeleně. Nezvyklél, ale originální parkovací místo. Oceňuju Jirousovu pohotovost. Jednu z větví přivřel do okýnka, čímž vytvořil autu při zpáteční cestě zajímavou imič.
Qeron byl vypuštěn jako první a já, maminka a Ambra jsme byly uvolňovány z vodítek, z mě neznámých důvodů, po jedné. Nechápu, tak krásně, jako jedna žena, jsme mohly Qeronovi vysvětlit, kdo bude mít to odpoledne hlavní a jediné slovo. Ambra se tvářila neutrálně, je kastrovaná, tak jí bohužel určité souvislosti nedochází. Maminka už věděla, co dokáží cizí nápadníci a také se podle toho na Qerona tvářila. A já? Tak fatální chybu jak loni po Ďubmierem podruhé opakovat nehodlám. To důvěrné chování Slovákovo mělo pro mě katastrofální dohru. Užil si a já musela několik měsíců snášet tíhu následků. Jak dokonalými tvory jsou kudlanky nábožné, jaký obdiv chovám k černým vdovám...
Panička mě a Ambru opět přikurtovala a jakžtakž sesmečkováni jsme vyrazili polem z kopce dolů. Všude krásně voněli zajíci všech věkových kategorií a já musela jen co noha nohu mine pochodovat v blízkosti paničky.  Jak ponižující ... Chodila jsem tedy v těsném závěsu za ní a kličkováním a omotáváním vodítka kolem jejich nohou jsem se snažila alespoň zněpříjemnit její postup vpřed. I Ambry lovecké pudy vzaly na vodítku za své. Jen maminka se po navětření té jejich opojné vůně provinile otočila na paničku a docela dobrovolně, anižby změnila směr a rychlost pohybu, kráčela po cestě dál. Nechápu tu její uvědomělost, byla volná a dobře ví, jak nedokonalým, co se stíhání týče, je panička tvorem. To já bych to s Ambrou jinak roztočila a těm líným ušákům prohnala faldy. Vedro nevedro, zábava musí být.
V lese jsem byla konečně uvolněna a mohla jsem se věnovat průzkumu stop. Panička mě pochopitelně svým neustálým okřikováním obtěžovala, ale já jí odpouštím, stejně jsem nic důležitého, co by za rychlý pohyb stálo, nezaznamenala.
Lesní stezka vedla příjemným stínem. Netrvalo dlouho a před námi se zjevila velká, až zbytečně velká, kamenná bouda. Okamžitě jsme vběhly dovnitř a začaly prozkoumávat terén. Byly tam moc zajimavé vůně a vůbec celá bouda měla takovou zvláštní atmosféru. Líbilo se mi to. Dokonce jsem snášela Qeronovy letmé dotyky čenichu. Neměla jsem čas řešit nepodstatné, musela jsem celý prostor rychle prozkoumat. Moje a Qeronova panička se tvářily unavěně, zato Jirous a David byli ve svém živlu. Prozkoumávali se mnou všechna zákoutí, nakláněli se nad hlubokou studnu, šplhali vzhůru po stěnách a běhali v několikametrových výškách po úzkých cestičkách a nic moc, stejně jako já, nedbali na snahu paničky přivolat nás k sobě. Pak Jirous našel nějakého malého, zeleného tvora a přinesl ho paničce k focení. Byl divný, otvíral bezzubou tlamičku a nikaj extra nevoněl. V podstatě mě vůbec nezajímal. Když ho pustil, prosvištěl trávou a zmizel ve štěrbině zdiva. To byl asi jediný okamžik, kdy se stal trošku zajímavým.
Cestou zpět David bystřil mé lovecké smysly házením kamínků ze srázu dolů, čímž paničku opět lehce točil. Já jsem s ním tu "loveckou" hru hrála, aby měl radost, pochopitelně :). Jinak jsem dobře věděla, že ten šustivý zvuk v listí nemůže vydávat nic jedlého. Ale vždycky jsem zkaměněla a pro sichr připravila všechny svaly k blezkovému startu, nad kterým panička ztrácí veškerou moc. Co kdyby, jeden nikdy neví, jestli se David netrefí do odpočívající srny... U auta jsem dostali konečně napít. Po vypráznění misky jsme byly opět naloženy a vyrazily domů.  Z levého okna trčela bezová větev a z pravého, otevřeného, Davidova ruka s letadlem z lega. To aby panička neviděla pořádně ani do jednoho ze zpětných zrcátek. Vyhrožovat návratem domů, pokud se jejich chování okamžitě neznormální, pozbylo smyslu, domů jsme už jeli.
Agar s Miem hrózně nadávali, to bych vám nepřála slyšet. Mio trochu upravil náš kotec a mou oblíbenou chlupatou dečku. Panička ty tisíce centimetrových kousku smetla na lopatu a vyhodila do popelnice. Nehnula při tom ani brvou. No jo, Mioušek, její mazánek ...
Aby jste věřili, že nelžu, mrkněte tady.
 

Hárání

27.10.2009
Každý, kdo vlastní smečku psů smíšeného pohlaví jistě ví, jak krušné chvíle dovede toto období připravit. Krušné pro nás lidi a několika násobně krušnější pro čtyřnohé členy. Neměnná hierarchie smečky přestává fungovat. Vzájemné psí chování se v tomto období markantně mění, všichni drznou a přitvrzují. Celý rok žijí ve funkční smečce (všech 5 mých psů se bez problémů snáší) a najednou, když dojde k z jejich pohledu nejdůležitějšímu období roku, začnou být oddělováni.  Nervozita všech zúčastněných je veliká. Agar s Miem nechápou proč nemohou "své" feny krýt a tím splnit vrcholné poslání každé  smečky. Agarovi přestávají  Miova gesta pokory stačit a dostává koš. Kačka s Tajgou hlasitě lákají své partnery a ti jim stejnou měrou odpovídají. Jen kastrovaná Ambra nad tím vším kroutí hlavou.
Původně jsem Mia podezírala, že důvodem jeho chrapotu je suvenýr z bonitace v podobě psincového kašle, ale nyní pomalu docházím k názoru že je uštěkán, uvyt a ukvílen a jeho baryton pomalu nabývá hlasového projevu eunucha. Mimo to odmítá potravu. Agar se většinou k tomuto výrazu naprostého zoufalství nesnižuje. Břicho si nacpe vždycky a kvílí jen tak aby jeho bas příliš neutrpěl. Procházkovat musíme odděleně. Tajga, Kačka a  Ambra jako první běh, Agar a Mio jako běh druhý. První běh odchází z vesela, neboť šance na setkání s potencionálním partnerem je veliká. Druhý běh doma šílí, myslím že sousedi rovněž. Po návratu fen jsou psi z bezradnými výrazy vyvláčeni ze zahrady. Procházka je v tomto období nesmírně obtěžuje a zdržuje. Jejich snahy machrovat za ploty na příslušníky stejného pohlaví se stupňují a protože jsou z mé strany zakazovány, procházka z jejich pohledu naprosto ztrácí smysl.
Nyní Kačka dohárává a Tajga, aby nezůstala za dcerou pozadu, 4 měsíce po posledním vrhu hárání rozjíždí. A všechno znovu začíná ....

 

 

Jestli budeš zlobit, tak tě odbleším!

Ačkoli jsem odpůrcem všemožných chemických vymožeností aplikovaných na naše zvířectvo, tentokrát jsem pod tíhou zodpovědnosti udělala vyjímku. Zodovědností nad naším očekávaným Béčkovým vrhem. U pana doktora jsem zakoupila kompletní odblešení a odklíštění pro celou smečku. Doporučen mi byl nejmenovaný Spot-on se kterým jsem zatím neměla žádné zkušenosti. Prý něco novéha a skvěle fungujícího. Ok, levný sice dvakrát nebyl ale když je tak skvělý ...
Aplikovala jsem ho Agarovi, Ambře, Kačce a Miovi. Tajga dostala Frontline - vhodný i pro březí feny. Druhého dne ráno při vypouštění z kotců se Mio a Kačka chovali nějak podezřele. Neřvali, neskákali, nekousali. Vyploužili se a odploužili na pískoviště. Ježišmarja co vám je chudinky moje! Pojďte mě kousnou, umazat a poskákat. Jdu přece do práce a mám na sobě čisté oblečení!
Nic. Nikdo nesvinil. Fakt jsem se orosila a přemýšlela co může být příčinou tak náhlé změny. Že by dospěli a ze dne na den dostali rozum? Ne, tu variantu jsem okamžitě zavrhla. Začala jsem v hlavě přehrávat průběh předešlého dne až  se vylučovací metodou dostala k jádru pudla tedy čévéčka.
Je to ten spot - on, to je jasné. Vytočila jsem číslo pana doktora a sdělila mu obavy nad stavem téměř poloviny smečky. Jó jasně, prohodil jakoby mimochodem pan doktor. U malého procenta psů se po aplikaci navodí stav podobný stavu po narkóze, taková malá letargie. Jsou hodní že jo?  Aha u malého procenta .... Hm, tak to zřejmě statistiky neprováděli na čévéčkách. Jsou moc hodní, jejich aktivity se omezlily pouze na vyměšování, sděluju rozvernému panu doktorovi. Nebojte, za 24 hodin už budou zase vlčit. Nevydržela jsem čekat na obnovu jejich přirozeného stavu a celou tu protibleší a protiklíšťovou parádu za několik stovek vyšamponovala z jejich kožichů. Ačkoli předvýstavní porcedury podobného typu nesnášejí, tentokrát vůbec neprotestovali. Stáli jak v mrákotách a se skelnými pohledy z jiného světa snášeli mé počínání. Vlčit začali až po 48 hodinách.

 

Vznik plemene

Na webu věnovaném československým vlčákům není možno opomenout člověka, jemuž vděčíme za vznik tohoto krásného plemene, ing.Karla Hartla.

Byl to on, kdo roku 1955 počal u Pohraniční stráže experiment křížení karpatského vlka s německým ovčákem. Původní plán - ověřit v praxi vliv vlčí krve na zdravotní stav, odolnost a vytrvalost kříženců, přešel později v ideu tvorby nového plemene. Tento záměr neměl vždy na růžích ustláno, zejména u chovatelů NO se nesetkal s přílišným porozuměním. Přesto, že registrace plemene byla několikrát zamítnuta, byl nakonec čsv v roce 1989 na dobu zkušební uznán FCI jako plemeno a v roce 1999 již definitivně označen jako mezinárodně uznané plemeno.

Pokud se o čsv chcete z povídání ing, Karla Hartla dozvědět více, stáhněte si jeho knihu v elektronické podobě. Tuto publikaci vydal ve spolupráci s Jindřichem Jedličkou a dnes je ji možno zakoupit s velkým štěstím pouze v antikvariátu.

Nedávné klubové dění bohužel přineslo svou daň v podobě ztráty autorských práv Klubu na opětovné rozšířené vydání publikace Československý vlčák z dílny výše jmenovaných autorů.

Mimo této knihy je pan Hartl autorem několika dalších kynologických publikací.

 

Co je třeba vědět?

K vlastnictví československého vlčáka člověk nutně nepotřebuje výrazné kynologické zkušenosti. Jeho nový majitel by ale neměl postrádat v prvé řadě "cit pro psy", schopnost vést důsledně, spravedlivě, citlivě a pokud možno vlídně jeho výchovu. Stát se mu přirozenou autoritou. Socializace zvířete s podílem vlčí krve však klade na nové majitele v porovnání s ostaními plemeny jistá specifika. Jeho výchova není snadná.

Štěňata většina chovatelů nabízí k odběru již ve věku 5-ti týdnů. Důvodem je již zmíněný jistý podíl vlčí krve, který si zástupci tohoto plemene udržují přibližně v rozmezí 25 - 30 %. Vzledem k této skutečnosti je třeba věnovat socializaci štěněte zvláštní pozornost. Již od věku 5-ti týdnů navykat pozvolna malého vlčáka všem situacím, se kterými se bude v průběhu života setkávat. S čévéčkem u něhož byla zanedbaná tato důležitá životní fáze, může být život v porovnání s ostatními psy velice těžký. Dohnat zanedbané je obtížné a ve vetšině případů nemožné.

Ve štěněcím období je velmi důležité dbát, aby malé čévéčko nezískalo žádnou špatnou zkušenost se zástupci lidského rodu, pochopitelně i jiných živočišných druhů. Na toto jsou čsv zvláště citliví. Ztracená důvěra se velice těžko získává zpět. Fyzické tresty, jako například bití, jsou nemyslitelné. Nespravedlivost je těžce snášena. Je daleko lepší v psu pěstovat již od útlého mládí důvěru v člověka, využít každého, kdo je ochoten našeho psa pohladit, případně i odměnit pamlskem. Nedůvěra je čsv vlastní a proto se nemusíme obávat, že nebude ve zvířeti v případě potřeby vzbuzena.

Výchova fen bývá snadnější. Feny jsou výrazně submisnější než psi, u kterých může dojít nejen v pubertě, ale u zvláště dominantních jedinců, i v průběhu celého života k "boji" o hierarchické postavení ve "smečce".

Jistou "měkkost" či citlivost fen pochopitelně nelze zevšeobecňovat. I mezi fenami mohou existovat silné či dominantní osobnosti, stejně tak mezi psy submisivní jedinci.

Chování ČSV, mimika, způsob kominikace atd. jsou v porovnání s jinými plemeny stále velmi "přírodní". Z vlastní zkušenosti vím, že vlčáci dovedou nadělat "spoustu rámusu pro nic" a to, co u zástupců jiného plemene značí agresi, může u vlčáka představovat pouze jeden z typů komunikace.

Další pes do domu

Jeden československý vlčák je málo. K tomuto zjištění dojde dříve či později drtivá většina čévéčkářů.

Pokud se skutečně rozhodnete rozšířit svou smečku o dalšího šedého člena, je dobré si nejprve uvědomit, zda váš první pes je již dostatečně zvládnutý, vychovaný, vámi ovladatelný. Máte-li pochybnosti, odložte tento závažný krok. Vyniká-li čsv v něčem opravdu nadprůměrně nad ostatními plemeny, je to právě schopnost napodobovat negativní chování druhého psa. Vaše slabiny v souvisloti s tímto budou hbitě odhaleny. Tito psi mají silně vyvinuté smečkové chování, tudíž napodobování je pro ně naprosto přirozené.

Ve společnosti druhého psa, na jehož stupni výchovy jim pramálo záleží, se cítí suveréně. Brzy pochopí, že vy jste sice velice fajnový zdroj obživy a zábavy, ale ten druhý šedý chlupatec, mluví naprosto stejnou řečí jako oni. Řečí, které dobře rozumí. Což by v případě vychovaného a ovladatelného učitele nebylo pochopitelně do jisté míry vůbec na závadu. Ale i v tomto případě je nutné dbát, aby se osobnost mladého vlčáka vyvíjela samostatně. Začneme-li štěně takto napojené na druhého psa brát do cizího prostředí a vystavovat jej nezvyklým situacím, může se stát a také se stane, že začne čekat na "rozhodnutí", které za něj v neznámých situacích vykoná jako první dospělý pes. Je snadné se takto dopracovat k omamžikům, kdy bez druhého psa, bude chování štěněte značně odlišné, než v jeho přítomnosti. Může se začít projevovat plaše, nedůvěřivě až bázlivě. Bez druhého psa prostě přestane "fungovat". Štěně by se zkrátka mělo naučit jednat samo za sebe a s vaší vydatnou podporou vyrůst v sebevědomého tvora. Proto se doporučuje alespoň první rok života absolvovat "socializační" procházky se štěnětem solově a snažit se navázat psa co možná nejvíce na sebe. Pozdější trvalá společnost zástupce(ů) vlastního druhu je jen vítána.

 

Všechno je jednou poprvé

24.8.2007
 
Všechno je jednou poprvé
Nebyl sice první máj, nýbrž čtyřiadvacátý srpen, ale lásky čas dozajista nastal.
Agarovo a Tajgino toužení nabíralo na obrátkách, pes celou noc provyl, fena mu odpovídala tichým kňučením.
Tajgo ke mně!
První přiběhla klasicky Ambra.
Tak zavel, zavel, co mám udělat? Smála se na mě a předpisově předsedla.
Sundala jsem z věšáku Tajgin obojek. Ambra na mě vrhla tázavý pohled.
Mici, říkám pocem! Neslyšíš?
Fena na druhý pokus přiklusala, nastavila hlavu, obojek lehce sklouzl po hladké srsti na své místo. Tenhle stimul vždycky spustí nespoutanou radost ze života všech zúčastněných…
A Ambra nejede?
Ne, ta zůstává doma.
Mladá fenka znejistěla.
Agar? Agar také ne?
Ne, ten už vůbec.
Ale já mám své dny…myslela jsem….
Já vím,cos myslela ale všechno je jinak.
Otevřela jsem kufr auta s povelem k nasednutí.
Tajga tušíce, že tento výtel bude poněkud jiný než všechny ostatní, váhavě naskočila.
Když tedy chceš, pojedu sama.Ale nadšená z toho vůbec nejsem.
Vím Tajgo, jsi rozumná. Ale sama nepojedeš, řídit budu s dovolením já.
Ambra se na mě vyčítavě podívala: "A mně jako necháš doma?"
Ježiš tak pojď sem ty votravo. Ty tam budeš platná…viď?
Druhý obojek sklouzl přes druhý pár uší. V ten okamžik Tajga z kufru vystartovala jak vystřelená z praku.
Obě feny se srazily ve vzduchu, zašermovaly proti sobě několikrát zuby a rozradostněné nenadálou změnou, nedočkavě vlítly bok po boku do kufru auta.
Tak zavři, zabouchni ty dveře. Jedem, jedem.
Jo, a Agar…?
Už mlčte Vy dvě a lehnout!
Cesta ubíhala zdárně.
Blížíce se ke slovenským hranicím teplota okolního vzduchu nepříjemně stoupala.
Musela jsem několikrát zastavit, nechat fenky proběhnout a napít. V autě bez klimatizace dýchaly jak o život.
Trasu Praha - Piešťany, lze naštěstí absolvovat svižným dálničním tempem.
V odpoledních hodinách jsem tedy dorazily na místo určení.
Při pohledu na svého nastávajícího, nedočkavě poskakujícího za braknou, Tajga již z kufru zajásala: Agaaar!!On jel napřed?
Joo Agar, houby s voctem.
Pomyslela jsem si.
No nic, jdem na to Tajgo, uvidíme.
Fena zabrala na vodítku, hrnouce se k plotu v návalu nedočkavosti radostného shledání..Já vlajíce za ní, ve snaze nebránit jejímu očividnému nadšení, jí ani moc nebrzdila. Tajga se přihrnula jak velká voda, čichla k jásajícímu "Agarovi" a v mžiku mu, za notné zvukové kulisy, předvedla velikost svých zubů. "Agar" ,který se ve skutečnosti jmenoval Carr, jakoby nevnímal a byl ochoten Tajgu i přes její zřetelné varování obdivovat.
Podívala jsem se váhavě na jeho paničku.
Mohu vpustit tu furii?
Panička si vyprosila košík. No ani jsem se nedivila, Carr měl doposud moc pěkné uši.
Furie dostala tedy potupně košík, který se stal na okamžik středem jejího zájmu a byla vpuštěna.
Oba psi se počali seznamovat, každý ve svém vlastním stylu. Carr nasadil galantního gentlemana, Tajga nedůtklivou štěknu.
Na okamžik jsem zaváhala, zda Agar předchozí noc vůbec mluvil pravdu, když Tajze šeptal do ucha něžná slůvka obdivu nad jejím vrcholem říje.
Fenu jsem tedy přivolala a pokusila se jí přidžet, zuby nehty snažícímu se Carrovi. Tajga nestála ani zaboha. Kroutila se jak žížala odhánějíc roztouženého nápadníka.
Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Riskla jsem tedy Carrův dizain a Tajze košík sundala. Opět ji vypustlila. A hle…fenka se počala rázem chovat koketně. Předváděla se před psem, doširoka roztahovala přední nohy a v elegantních úklonkách vyzývala k honičce.Carr se ochotně přidal.
......co bylo potom?
Po té se do něj na pár okamžiků zamilovala….
 




 
 

Den, kdy přišli na svět Srdcerváči

24.10.2007

61 den březosti mi Tajga přišla ráno o něco divnější, než den předchozí. Byla nervózní, upovídaná, vyžadující mou neustálou pozornost. Prostě se mi pletla pod nohy při každém kroku.
Jdi do pelíšku Mici!
Vybídla jsem fenku ve snaze vymanit se z jejího pronásledování. Tajga se neochotně vydala směrem kuchyňský stůl, pod nímž jsem jí pečlivě připravila z mého pohledu ideální porodní lože.
Jala se ho chvíli rovnat. Různě se po něm vleže posouvala, jak železniční vlečka, všemožně ho upravovala do přijatelné podoby. Nakonec vstala a procedila skrze zuby směrem ke mně :
K ležení dobrý, ale pro porod absolutně nepoužitelný.
Jdu si najít něco vhodnějšího.

Vykráčela z kuchyně, v předsíni se rozhlédla a při pohledu na schodiště jí zajiskřilo v oku.
Tajgo ne! To nemyslíš vážně!
Ale myslím, budeš mít cos chtěla.
Odpověděla a rozhodně posunula své objemné tělo směrem do podkroví.
Z hora na mě sykla: Pojď za mnou, sama rodit nehodlám.
Prošla obě ložnice, vyzkoušela různá místa (postele). Los padl na lože staršího syna. Jirka se na mě tázavě podíval (no tázavě : spíš zděšeně ).
Cože? Ona chce rodit v mé posteli?
No, všechno tomu nasvědčuje. Odvětila jsem. Zkusíme jí zlákat dolů. Naivně jsem zažertovala.
Tajga se k posteli přicucla téměř hermeticky. Je to marný ( prohlásila jsem před synem, jako bych to nevěděla), necháme jí tam a přinejhorším holt koupíme postel novou.
Tajga se zatvářila vítězně, až matriarchálně. Během půl hodiny "pustila" plodovou vodu a během další začala rodit. Pět štěňátek přišlo na svět v desetiminutových intervalech, pak hodinu odpočívala. Po hodině se do porodu opřela nanovo. Byla už notně unavená, usínala. Štěňátka přicházela na svět po cca půl hodinách. Při osmém štěněti mi začalo být nezvykle horko.
Mici prosím tě už dost, brzdi.
A co s tím posledním? Podívala se na mě tázavě.
No tak ven s ním a už to prosím zastav.
Dobře, ten bude poslední, když ti to stačí….
Amélie, Abigail, Aine Kaia, Aheyoko, Aljaška, Andělka, Alien, Abadon a Amore Mio jsou na světě. (Některá jména byla později na přání majitelů změněna).





















 

Můj den začíná úplně normálně ...

21. prosince 2007

...ráno vstanu z dřevěné postele a nazuju bačkory, když to ovšem stihnu.
Ze spodního patra se při sebemenším ranním pohybu v ložnici ozve hlasité kníkání, pištění, capkání a dorážení na skleněnou výplň dvěří, den ode dne méně průhlednou. Když ve vidině rozšlapaných a rozpatlaných štenecích suvenýrů nestihnu najít bačkory, vyrazím bosa.
Psychicky se chvíli připravuji na otevření dveří do chodby, pak se osmělím. Připadám si jak lehkovážný neštastník z Jurského parku, co podcenil potenciál hejna malých keratosaurů. . Mio s Kačkou mě vítají jak o život, kvílí, koušou a ovíjejí se okolo mne jak lijány. Ze všeho nejvíc tedy koušou. Jizvy na rukou a nohou už ani nepočítám (Každý den mé čisté pyžamo putuje po raním shledání rovnou do pračky). Brzdím alespoň jejich hlasové projevy, neboť nahoře se ještě spí a vypouštím je ve snaze udržet barák v tichu do mrazivého rána.Tam starost nad jejich zábavou přejímá smečka. I oni se pochopitelně za hlasitých teatrálních zvuků radují ze shledání. Agar s Tajgou polykají štenecí hlavy - zvláštní zvyk československých vlčáků : Ambra jen přihlíží a čeká až se čtyři šedivci dosytnosti nabaží tohoto nebezpečně vypadajícího aktu. Myslí si nejspíš něco "o primitivech" podle jejího výrazu soudě. Jenže v tom je Ambro něco víc, je v tom projev pokory a pochopení, sounáležitosti, probuzení dávných reflexů.
Je to jejich vlčí rituál.

V domě mezitím probíhá můj poněkud méně fascinující ranní rituál. Během uklízení chodby se stoprocentně proberu z mrákot, pak vystrčím hlavu ze dveří co možná nejmenší šterbinkou a zavolám na psy, snažíce se zkontrolovat stav a počet štenat. První se přiřítí vetšinou Tajga, v těsném závěsu s Ambrou a poněkud nemotnou Kačkou a Miem - Čmundou. Agar se nenamáhá. Těsně před nimi přibouchnu dveře a zamknu, neboť Tajga se okamžitě chopí vchodové kliky ve snaze vpustit všechno to nadělení zpět do vytřené chodby. Počty raději zkontroluji skrze okno. Zatím vždy seděly. Zhruba od pátého týdne beru štenata s sebou do práce.
Naštěstí mám tu možnost.
Jednak je to velké plus pro jejich socializaci a druhák druhé velké plus pro můj klid. ČZU skýtá bohaté možnosti hlavně co se socializace "na lidi" týče. Dále zde lze socializovat "na výtah, na schody, na dlouhé a nehostinné chodby, na bufet, na skleněné samootevírací dvěře, na kozy a dravé ptáky, na krávy a telata, ovce a jehňata, na vousatou kolii Arniku, na křížence Sirečka, smečku malých dobrmanů atd. " I přivyknutí na každodenní cestu autem tam a zpět není k zahození. Jedinou nevýhodu spatřuji ve změně interiéru svého auta. Stává se z něj pomalu ale jistě kotec.

Tady je malá fotodokumentace socializace našich štenátek pořízená mým kolegou Ludvou Pincem.

 

I podruhé to stálo za to 

16.8.2008

Několik dní před Tajginým vrcholem říje si Kačka způsobila tržnou ránu na boku. Nic neobvyklého řekla bych, akorát to přišlo v dobu nejméně vhodnou. Vyndání stehů bylo načasováno tak, aby Kačka byla v den D stehůprostá a tudíž mohla zůstat doma bez mého neustálého dozoru, nebo-li bez upnutí k mé ruce, či noze. Kačka se v ochranném límci tvářila jak zvíře, jenž v životě nezažilo nic jiného než bití, kopání a ústrky ze stran lidí, proto ho dostávala opravdu jen v krajních případech, např. když jsem chtěla odejít na záchod, či vykoupat se bez její asistence. Kačka byla tedy pár dní před plánovanou ovulací Tajgy  téměř srostlá. Jenže to by nebyla ani ona, kdyby mé plány, nechat jí doma a ulehčit si tak cestování, nezmařila. Koncem osudného týdne si zranění během cca dvouminutového pobytu bez dozoru  v plném rozsahu obnovila. Tudíž opět (tentokrát naprosto zbytečná) narkóza a opět vyhlídka desetidenního hlídacího martyria. Plus pochopitelně Kaččina asistence při cestě do slovenského Hronce, či maďarské Budapešti - příjde na to, kdy Tajga vyvěsí ten pravý červený prápor a kde se v té době bude Oliver vyskytovat. Při Kaččině odporu cestovat, délce trasy během níž jí límec nemine, neboť na místě spolujezdce (což by jí nejvíce vyhovovalo) sedět nemůže, nic moc představa. Vyrazila jsem tedy i s olímcovanou a pro všechny případy otričkovanou Kačkou. Zjistila jsem, že tričko má i své výhody. Malé děti, nás míjející, se neobracejí ke svým matkám a babičkám s otázkou: "Proč je ten pejsek chudák tak hubenej? Ta paní ho asi nemá vůbec ráda, když ho nekrmí."  Babičky odpovídají "Možná je pejsek nemocný, má něco s trávením a paní za to nemůže." Současně s odpovědí dítku vrhají na mne tázavý a pro všechny případy i nevraživý pohled s nevyřčenou otázkou: "Tak můžeš, nebo nemůžeš?!" Oplácím stejnou měrou rovněž jen pohledovou odpovědí: "Jasně že je nemocná. S hlavou."
 Ale zpět k cestování. Káča běžně při spatření jakéhokoli dopravního prostředku začne okamžitě vypouštět neskutečné množství slin a obíhat vůkol v pozici přízemního mrazíku. Tentokrát však do auta naskočila bez vyzvání a po celou dobu ani neslintla. V límci se tvářila, jakoby v něm od malička vyrůstala a nic jiného ani neznala. Spokojeně se usadila, ba co víc, dokonce položila hlavu! Ono co taky dělat v 35 stupních celsia, 8 hodin cesty... Vyrazili jsme za hlasitého nadávaní Agara krátce po osmé ranní, žádné násilí, klídek, pohoda. Teplota příjemná, Kačka s Tajgou naladěné v očekávání nevšedních zážitků. Já naladěná o tóninu níže, neboť do Budapešti je to na jeden zátah pro jednoho opravdu dálka. Představa, že cestu Praha - Budapešť  lze zvládnout celou po dálnici, byla jakousi satisfakcí toho, co mne čeká. Brno se mi ten den zdálo nějak blíž, byla jsem tam co by dup, Bratislava také co by kamenem dohodil i když zadní část Mne už se začala hlásit o slovo, i nohy podezřele brněly. To jsem ale netušila, že to nejhorší mě teprve čeká. No netušila... tušila, jenže Massimovo ujištění, že cesta Budapeští nou problém, mi přeci jen dodávalo jakousi naději. Vjela jsem tedy do Hungarie, ostatně jako vždy, neb pravidelně zapomenu odbočit v Bratislavě na Nitru, tentokrát však cíleně, tudíž bez elegantní otočky na hranicích. Dálnice poněkud změnila svou fazónu. Stala se z ní běžná okreska. Všude výstražné cedule Matrica Vignette. Ha, dálniční známky za tuto pofidérní cestu vybírají, pomyslela jsem si. A kde sehnat takovou vigňétu? Brzy se ukázalo - u první pumpy naprosto chaotický shluk aut naznačoval, že to je to pravé místo pro zaplacení poplatku ehm ehm dálničního tedy, když jinak nedají. V útrobách pumpy to vypadalo naprosto stejně jako venku. Chaos, vedro a neorganizované houfy lidí. K cca 4 kasám stálo asi 7 front, navzájem se mísících a motajících poplatníků. Chtěla jsem prchnout, ale představa, že zákon si poplatek žádá, mne donutila zůstat. Stoupla jsem si tedy v tom stavu naprosté neuspořádanosti, nejprve do jedné fronty, která se později ukázala dost blbou volbou a pak do druhé a v té se zdárně dosunula k cíly. Modlila jsem se, aby Maďaři nebrali nacionalisticky (jako Poláci) jen svou měnu a aby mě po tom nekonečném strkání se v davu neposlali s eury do háje. Neposlali, vrátili mi sice blbě, v můj neprospěch pochopitelně, ale známku jsem měla. Známku, co je vlastně účtem o zaplacení s vyznačním doby platnosti. Jak neplatící auta v maďarsku moniturují, netuším. Auto, Kačku ani Micku nikdo neukradl, mohlo se tedy pokračovat. Dálnice se po několika desítkách kilometrů o něco málo rozšířila, ale stejně jsem měla obavy nasadit takovou rychlost jako u nás. Vjíždě do Budapešti mi srdce bušilo až v krku. Nesnáším cestovnání velkoměsty, která neznám. Vůbec jsem se neorientovala ve značení a Massimova rada "drž se na sever" mi připadala ještě směšnější, než když mi byla udělena. Dálnice najednou jakoby nabrala na síle, rozšířila se do několika (minimálně 4) pruhů v obou směrech a pro mne postrádala naprosto jakýkoli řád. Maďaři nemají ve zvyku psát na navigační cedule cílové místo, zato ale značí každý pruh silnice (4 a více proudé) extra písmenem a číslicí. Je tedy naprosto běžné, že vy jedete po dvojce kamsi, soused nalevo po jedenáctce taky kamsi a napravo po dvanáctce zase někam naprosto jinam. Pruhy se různě kříží, spojují a rozpojují. Musíte znát předem jaké číslo vás dovede kam a v jaké se kde záludně změní. Když to nevíte, jste v píp. Netuším jak dlouho jsem Budapeští bloudila a hledala záchytný bod - Dunaj. Měla jsem až dětinskou radost, když se onen tok rozprostřel po mé pravici v plné své kráse a já věděla, že jedu konečně na sever směr Vác. Za Budapeští jsem si odmítla najet na nabízenou rychlostní komunikaci, která měla uspíšit můj posun na místo určení. Jela jsem raději vesnicemi, po maďarských okreskách a vychutnávala tu pohodu bez číslic a písmen nad hlavou. Možná intelekt vesničanů pokulhával za intelektem lidí městských a proto tam už praktikovali, k mé nemalé radosti, značení názvy měst. Ačkoliv instukce od Massima byly téměř bezchybné, pár stovek metrů před cílovým místem jsem ztratila orientaci docela. Nevěděla jsem, jakouže polní cestu měl Massimo na mysli. Bylo nutno potupně požádat o pomoc. Edit se v mžiku přiřítila ve svém autíčku a jak závodník formule jedna nás vedla po prašné, místy až půlmetru vodou vymleté polní cestě. Asi po sta metrech nám v ústrety vyběhla smečka rozesmátých greyhoundů. Editino auto minuli bez povšimnutí a zaměřili se na nás, svou zbrusu novou obět. Jejich výrazná gestikulaca naznačovala, že jsme velice vítáni a že by nám rádi ukázali celý dům. Obíhali okolo auta v živelné radosti z našeho příjezdu a snažili se nasměrovat ho do odbočky k jejich domu. Edit byla dávno fuč. Ač nerada, zahnula jsem na stranu opačnou, kde dosedal k zemi prach zvířený maďarskou ofroadovou závodnicí. Na pomyslné hranici cizího teritoria zůstali chrti stát ja opaření. Ve zpětném zrcátku jsem zaregistrovala zklamaný výraz dosut rozesmátých tlam, které se všechny naráz zavřely. Kdyby měli chrtíci ruce, určitě by mávali. Schlíple se otočili a odklusali vyčkávat dalšího hosta.
 Massimo nás lehce rozladěn z dlouhého čekání již vyhlížel. Sraz jsme tedy měli v chovatelské stanici Crying wolf Edity Molnár. Bez dlouhých řečí jsem vytasila Micinku a šlo se na věc. Micka roztouženého Olivera testovala, smála se na něj a jak malé štěňátko do výšky zvedala přední nožky v směšném (vzhledem k jejím špekům) namlouvacím tanečku. Oliver byl šarmem našeho Tlustého Mazlíka okouzlen, rozehrála ho před ním opravdu dokonale. Běhal za ní po maďarském sadu jak smyslu zbavený, nechal se kousat a olizovat, lákat a odmítat. Mě to připadalo roztomilé, Massimovi dlouhé. No asi jsou Italové v tomto směru jinak stavění než české, krev a mlíko holky :)). Massimo na to všechno chvíli zíral a pak prohodil: "Oliver je zamilovaný do Apiny". No jo, pomyslela jsem si, to je přece úplně jasně vidět :)). Po pár minutách namlouvacího rituálu se Massimo nedočkavě otázal, zda jsem nechala Tajze zhotovit testosteronový test, že se mu to nějak nezdá. Ne, odvětila jsem, můj test je Agar (to jsem ještě anglicky zvládla). A téměř v té samé vteřině má slova Oliver s Tajgou potvrdili. Massimo se jen usmál, jojo, jasně, Agar :). Během jejich spojení se mi několikrát, zřejmě pro ukrácení dlouhé chvíle svěřil, že on zas miluje Barušku. Když jsem ale opáčila jestli ví, kolik je Barušce let a následně i její věk prozradila, tvářil se velice překvapeně a téměř dvě minuty nemluvil :)). Po úspěšném sexaktu byla vyložena i Kačka. Se spokojeným výrazem přivítala všechny přítomné, jakoby je již dlouho neviděla, olízala jejich nabídnuté tváře a ovíjela se okolo nich jak liána. Párkrát předvedla Báře (Massimova fenka, Kačky polosestra) psychickou převahu a šla označit nově přivlastněné teritorium. Zírala jsem na ní jak z jara a pojala podezření, jestli jsem v ráno nehmátla po Miovi. Ne, byla to skutečně Kačka. Přešla jsem to s konstatováním, že Kaččina nemoc hlavy se prostě projevuje i v závislosti na zeměpisných šířkách. Mám takové podezření, že Kačka pojala celý výlet jakoby na její počest uspořádaný. Za normálních okolností by se nechala jen letmo pohladit, dotykem čenichu by nabrala pachy přítomných a šla by po svém. Hlavně aby se s ní nikdo nechtěl mazlit, či po ní chtěl dokonce nějaký projev náklonnosti. Námluvy byly tedy zdárně u konce a já začla hledat místo pro stan. Vzhledem ke kopcovitému terénu, bylo vlastně jen jediné, kde se stan dal jakžtakž rozvinout. "Můžu tady?" Zeptala jsem se Edit. "Ale jo, klidně, to je pozemek souseda a soused tu stejně není." Tak dobře, soused tu není, vlezu mu tedy na jeho v širokém okolí jediný rovný pozemek. Noc byla krušná. Tajga s Kačkou sice spaly spořádaně uvnitř stanu, ale venku se při sebemenším šustnutí v plné síle rozezněl cryingwolfí chorál. Cca 6 až 8 čévéček ve čtyřech či pěti ohradách si předávalo postupně echo a sborově, dlouze a táhle, dávalo světu a hlavně nám ve známost svou existenci, svůj vlčí prapůvod. Na to pochopitelně reagovalo cca 10, vlčáky nakažených psů různých  plemen, taktéž v držení této chovatelské stanice. Tady by měl spočinout na týden můj manžel, pomyslela jsem si. Tu by rychle nabyl dojmu, že občasná vytí naší 5-ti hlavé smečky jsou proti této síle zvuku jen neškodné trilky. Po druhé hodině ranní psi přece jen zmlkli. Vychutnávala jsem si to noční ticho, konečně byl slyšet i cvrččí koncert v trávě. Zněl jak příjemná ukolébavka. Ráno bylo krásné. Jasná obloha slibovala nádherný den, všichni jsme se vysoukali ze stanu a nabrali do plic čerstvý vzduch proudící po svazích ovocného sadu. Holky se spěšně vyčůraly a přivázané k ořešáku, očekávaly příchod plemeníka. Micinka mhouřila oči v ranním slunci a tvářila se naprosto nezúčastněně. Kačka v tričku zaujala první linii a tvářila se jako střed vesmíru. A já se snažila fotit Olivera naparujícího se na cestě. Když jsem nalovila uspokojivý počet fotek, byla k velkému údivu Kačky vypuštěna Micinka. Micka se s tím tentokrát nepárala, předvedla se přece včera, tak co to zdržovat. Udělala pár skoků po cestě nahoru, pár dolů a zůstala stát jak solný sloup. Oliver byl nadšen, že jí nemusí stíhat po maďarských kopcích. I Massimo byl znatelně tou rychlostí uspokojen. Po celém aktu Micinka Olivera toužícího po olíznutí jejích pysků náležitě sjela a více se k němu neznala. Všichni jsme byli s průběhem akce spokojení a nezbývalo než se rozloučit. Za Massiových pochvalných ocenění Kaččina charakteru :)), jsem ty dvě naložila do auta a vyrazila tentokrát směr Hont a Šahy. Nechtěla jsem Pešť již více viděti. Zpáteční cestu jsem směrovala přes Nové Zámky, Nitru a Prešpurk (ať jsme styloví :). Zdánlivě delší cesta se nakonec ukázala časově výhodnější. Kdybych jela tuto trasu i den předchozí, ušetřila bych minimálně dvě hodiny času ztráveného ve frontě na tu jejich vignětu dálniční a blouděním po maďarské metropoli. No nic, každá zkušenost se cení a konec dobrý, všechno dobré. Takže se už se vlastně nemohu dočkat cesty na "Evropskou" :)))

Foto zde: picasaweb.google.com/smecka13/OliverPassoDelLupo# 

Po tomto krytí Tajga bohužel nezabřezla :(

 
TOPlist