I podruhé to stálo za to 

Několik dní před Tajginým vrcholem říje si Kačka způsobila tržnou ránu na boku. Nic neobvyklého řekla bych, akorát to přišlo v dobu nejméně vhodnou. Vyndání stehů bylo načasováno tak, aby Kačka byla v den D stehůprostá a tudíž mohla zůstat doma bez mého neustálého dozoru, nebo-li bez upnutí k mé ruce, či noze. Kačka se v ochranném límci tvářila jak zvíře, jenž v životě nezažilo nic jiného než bití, kopání a ústrky ze stran lidí, proto ho dostávala opravdu jen v krajních případech, např. když jsem chtěla odejít na záchod, či vykoupat se bez její asistence. Kačka byla tedy pár dní před plánovanou ovulací Tajgy  téměř srostlá. Jenže to by nebyla ani ona, kdyby mé plány, nechat jí doma a ulehčit si tak cestování, nezmařila. Koncem osudného týdne si zranění během cca dvouminutového pobytu bez dozoru  v plném rozsahu obnovila. Tudíž opět (tentokrát naprosto zbytečná) narkóza a opět vyhlídka desetidenního hlídacího martyria. Plus pochopitelně Kaččina asistence při cestě do slovenského Hronce, či maďarské Budapešti - příjde na to, kdy Tajga vyvěsí ten pravý červený prápor a kde se v té době bude Oliver vyskytovat. Při Kaččině odporu cestovat, délce trasy během níž jí límec nemine, neboť na místě spolujezdce (což by jí nejvíce vyhovovalo) sedět nemůže, nic moc představa. Vyrazila jsem tedy i s olímcovanou a pro všechny případy otričkovanou Kačkou. Zjistila jsem, že tričko má i své výhody. Malé děti, nás míjející, se neobracejí ke svým matkám a babičkám s otázkou: "Proč je ten pejsek chudák tak hubenej? Ta paní ho asi nemá vůbec ráda, když ho nekrmí."  Babičky odpovídají "Možná je pejsek nemocný, má něco s trávením a paní za to nemůže." Současně s odpovědí dítku vrhají na mne tázavý a pro všechny případy i nevraživý pohled s nevyřčenou otázkou: "Tak můžeš, nebo nemůžeš?!" Oplácím stejnou měrou rovněž jen pohledovou odpovědí: "Jasně že je nemocná. S hlavou."
 Ale zpět k cestování. Káča běžně při spatření jakéhokoli dopravního prostředku začne okamžitě vypouštět neskutečné množství slin a obíhat vůkol v pozici přízemního mrazíku. Tentokrát však do auta naskočila bez vyzvání a po celou dobu ani neslintla. V límci se tvářila, jakoby v něm od malička vyrůstala a nic jiného ani neznala. Spokojeně se usadila, ba co víc, dokonce položila hlavu! Ono co taky dělat v 35 stupních celsia, 8 hodin cesty... Vyrazili jsme za hlasitého nadávaní Agara krátce po osmé ranní, žádné násilí, klídek, pohoda. Teplota příjemná, Kačka s Tajgou naladěné v očekávání nevšedních zážitků. Já naladěná o tóninu níže, neboť do Budapešti je to na jeden zátah pro jednoho opravdu dálka. Představa, že cestu Praha - Budapešť  lze zvládnout celou po dálnici, byla jakousi satisfakcí toho, co mne čeká. Brno se mi ten den zdálo nějak blíž, byla jsem tam co by dup, Bratislava také co by kamenem dohodil i když zadní část Mne už se začala hlásit o slovo, i nohy podezřele brněly. To jsem ale netušila, že to nejhorší mě teprve čeká. No netušila... tušila, jenže Massimovo ujištění, že cesta Budapeští nou problém, mi přeci jen dodávalo jakousi naději. Vjela jsem tedy do Hungarie, ostatně jako vždy, neb pravidelně zapomenu odbočit v Bratislavě na Nitru, tentokrát však cíleně, tudíž bez elegantní otočky na hranicích. Dálnice poněkud změnila svou fazónu. Stala se z ní běžná okreska. Všude výstražné cedule Matrica Vignette. Ha, dálniční známky za tuto pofidérní cestu vybírají, pomyslela jsem si. A kde sehnat takovou vigňétu? Brzy se ukázalo - u první pumpy naprosto chaotický shluk aut naznačoval, že to je to pravé místo pro zaplacení poplatku ehm ehm dálničního tedy, když jinak nedají. V útrobách pumpy to vypadalo naprosto stejně jako venku. Chaos, vedro a neorganizované houfy lidí. K cca 4 kasám stálo asi 7 front, navzájem se mísících a motajících poplatníků. Chtěla jsem prchnout, ale představa, že zákon si poplatek žádá, mne donutila zůstat. Stoupla jsem si tedy v tom stavu naprosté neuspořádanosti, nejprve do jedné fronty, která se později ukázala dost blbou volbou a pak do druhé a v té se zdárně dosunula k cíly. Modlila jsem se, aby Maďaři nebrali nacionalisticky (jako Poláci) jen svou měnu a aby mě po tom nekonečném strkání se v davu neposlali s eury do háje. Neposlali, vrátili mi sice blbě, v můj neprospěch pochopitelně, ale známku jsem měla. Známku, co je vlastně účtem o zaplacení s vyznačním doby platnosti. Jak neplatící auta v maďarsku moniturují, netuším. Auto, Kačku ani Micku nikdo neukradl, mohlo se tedy pokračovat. Dálnice se po několika desítkách kilometrů o něco málo rozšířila, ale stejně jsem měla obavy nasadit takovou rychlost jako u nás. Vjíždě do Budapešti mi srdce bušilo až v krku. Nesnáším cestovnání velkoměsty, která neznám. Vůbec jsem se neorientovala ve značení a Massimova rada "drž se na sever" mi připadala ještě směšnější, než když mi byla udělena. Dálnice najednou jakoby nabrala na síle, rozšířila se do několika (minimálně 4) pruhů v obou směrech a pro mne postrádala naprosto jakýkoli řád. Maďaři nemají ve zvyku psát na navigační cedule cílové místo, zato ale značí každý pruh silnice (4 a více proudé) extra písmenem a číslicí. Je tedy naprosto běžné, že vy jedete po dvojce kamsi, soused nalevo po jedenáctce taky kamsi a napravo po dvanáctce zase někam naprosto jinam. Pruhy se různě kříží, spojují a rozpojují. Musíte znát předem jaké číslo vás dovede kam a v jaké se kde záludně změní. Když to nevíte, jste v píp. Netuším jak dlouho jsem Budapeští bloudila a hledala záchytný bod - Dunaj. Měla jsem až dětinskou radost, když se onen tok rozprostřel po mé pravici v plné své kráse a já věděla, že jedu konečně na sever směr Vác. Za Budapeští jsem si odmítla najet na nabízenou rychlostní komunikaci, která měla uspíšit můj posun na místo určení. Jela jsem raději vesnicemi, po maďarských okreskách a vychutnávala tu pohodu bez číslic a písmen nad hlavou. Možná intelekt vesničanů pokulhával za intelektem lidí městských a proto tam už praktikovali, k mé nemalé radosti, značení názvy měst. Ačkoliv instukce od Massima byly téměř bezchybné, pár stovek metrů před cílovým místem jsem ztratila orientaci docela. Nevěděla jsem, jakouže polní cestu měl Massimo na mysli. Bylo nutno potupně požádat o pomoc. Edit se v mžiku přiřítila ve svém autíčku a jak závodník formule jedna nás vedla po prašné, místy až půlmetru vodou vymleté polní cestě. Asi po sta metrech nám v ústrety vyběhla smečka rozesmátých greyhoundů. Editino auto minuli bez povšimnutí a zaměřili se na nás, svou zbrusu novou obět. Jejich výrazná gestikulaca naznačovala, že jsme velice vítáni a že by nám rádi ukázali celý dům. Obíhali okolo auta v živelné radosti z našeho příjezdu a snažili se nasměrovat ho do odbočky k jejich domu. Edit byla dávno fuč. Ač nerada, zahnula jsem na stranu opačnou, kde dosedal k zemi prach zvířený maďarskou ofroadovou závodnicí. Na pomyslné hranici cizího teritoria zůstali chrti stát ja opaření. Ve zpětném zrcátku jsem zaregistrovala zklamaný výraz dosut rozesmátých tlam, které se všechny naráz zavřely. Kdyby měli chrtíci ruce, určitě by mávali. Schlíple se otočili a odklusali vyčkávat dalšího hosta.
 Massimo nás lehce rozladěn z dlouhého čekání již vyhlížel. Sraz jsme tedy měli v chovatelské stanici Crying wolf Edity Molnár. Bez dlouhých řečí jsem vytasila Micinku a šlo se na věc. Micka roztouženého Olivera testovala, smála se na něj a jak malé štěňátko do výšky zvedala přední nožky v směšném (vzhledem k jejím špekům) namlouvacím tanečku. Oliver byl šarmem našeho Tlustého Mazlíka okouzlen, rozehrála ho před ním opravdu dokonale. Běhal za ní po maďarském sadu jak smyslu zbavený, nechal se kousat a olizovat, lákat a odmítat. Mě to připadalo roztomilé, Massimovi dlouhé. No asi jsou Italové v tomto směru jinak stavění než české, krev a mlíko holky :)). Massimo na to všechno chvíli zíral a pak prohodil: "Oliver je zamilovaný do Apiny". No jo, pomyslela jsem si, to je přece úplně jasně vidět :)). Po pár minutách namlouvacího rituálu se Massimo nedočkavě otázal, zda jsem nechala Tajze zhotovit testosteronový test, že se mu to nějak nezdá. Ne, odvětila jsem, můj test je Agar (to jsem ještě anglicky zvládla). A téměř v té samé vteřině má slova Oliver s Tajgou potvrdili. Massimo se jen usmál, jojo, jasně, Agar :). Během jejich spojení se mi několikrát, zřejmě pro ukrácení dlouhé chvíle svěřil, že on zas miluje Barušku. Když jsem ale opáčila jestli ví, kolik je Barušce let a následně i její věk prozradila, tvářil se velice překvapeně a téměř dvě minuty nemluvil :)). Po úspěšném sexaktu byla vyložena i Kačka. Se spokojeným výrazem přivítala všechny přítomné, jakoby je již dlouho neviděla, olízala jejich nabídnuté tváře a ovíjela se okolo nich jak liána. Párkrát předvedla Báře (Massimova fenka, Kačky polosestra) psychickou převahu a šla označit nově přivlastněné teritorium. Zírala jsem na ní jak z jara a pojala podezření, jestli jsem v ráno nehmátla po Miovi. Ne, byla to skutečně Kačka. Přešla jsem to s konstatováním, že Kaččina nemoc hlavy se prostě projevuje i v závislosti na zeměpisných šířkách. Mám takové podezření, že Kačka pojala celý výlet jakoby na její počest uspořádaný. Za normálních okolností by se nechala jen letmo pohladit, dotykem čenichu by nabrala pachy přítomných a šla by po svém. Hlavně aby se s ní nikdo nechtěl mazlit, či po ní chtěl dokonce nějaký projev náklonnosti. Námluvy byly tedy zdárně u konce a já začla hledat místo pro stan. Vzhledem ke kopcovitému terénu, bylo vlastně jen jediné, kde se stan dal jakžtakž rozvinout. "Můžu tady?" Zeptala jsem se Edit. "Ale jo, klidně, to je pozemek souseda a soused tu stejně není." Tak dobře, soused tu není, vlezu mu tedy na jeho v širokém okolí jediný rovný pozemek. Noc byla krušná. Tajga s Kačkou sice spaly spořádaně uvnitř stanu, ale venku se při sebemenším šustnutí v plné síle rozezněl cryingwolfí chorál. Cca 6 až 8 čévéček ve čtyřech či pěti ohradách si předávalo postupně echo a sborově, dlouze a táhle, dávalo světu a hlavně nám ve známost svou existenci, svůj vlčí prapůvod. Na to pochopitelně reagovalo cca 10, vlčáky nakažených psů různých  plemen, taktéž v držení této chovatelské stanice. Tady by měl spočinout na týden můj manžel, pomyslela jsem si. Tu by rychle nabyl dojmu, že občasná vytí naší 5-ti hlavé smečky jsou proti této síle zvuku jen neškodné trilky. Po druhé hodině ranní psi přece jen zmlkli. Vychutnávala jsem si to noční ticho, konečně byl slyšet i cvrččí koncert v trávě. Zněl jak příjemná ukolébavka. Ráno bylo krásné. Jasná obloha slibovala nádherný den, všichni jsme se vysoukali ze stanu a nabrali do plic čerstvý vzduch proudící po svazích ovocného sadu. Holky se spěšně vyčůraly a přivázané k ořešáku, očekávaly příchod plemeníka. Micinka mhouřila oči v ranním slunci a tvářila se naprosto nezúčastněně. Kačka v tričku zaujala první linii a tvářila se jako střed vesmíru. A já se snažila fotit Olivera naparujícího se na cestě. Když jsem nalovila uspokojivý počet fotek, byla k velkému údivu Kačky vypuštěna Micinka. Micka se s tím tentokrát nepárala, předvedla se přece včera, tak co to zdržovat. Udělala pár skoků po cestě nahoru, pár dolů a zůstala stát jak solný sloup. Oliver byl nadšen, že jí nemusí stíhat po maďarských kopcích. I Massimo byl znatelně tou rychlostí uspokojen. Po celém aktu Micinka Olivera toužícího po olíznutí jejích pysků náležitě sjela a více se k němu neznala. Všichni jsme byli s průběhem akce spokojení a nezbývalo než se rozloučit. Za Massiových pochvalných ocenění Kaččina charakteru :)), jsem ty dvě naložila do auta a vyrazila tentokrát směr Hont a Šahy. Nechtěla jsem Pešť již více viděti. Zpáteční cestu jsem směrovala přes Nové Zámky, Nitru a Prešpurk (ať jsme styloví :). Zdánlivě delší cesta se nakonec ukázala časově výhodnější. Kdybych jela tuto trasu i den předchozí, ušetřila bych minimálně dvě hodiny času ztráveného ve frontě na tu jejich vignětu dálniční a blouděním po maďarské metropoli. No nic, každá zkušenost se cení a konec dobrý, všechno dobré. Takže se už se vlastně nemohu dočkat cesty na "Evropskou" :)))

Foto zde: picasaweb.google.com/smecka13/OliverPassoDelLupo# 

Po tomto krytí Tajga bohužel nezabřezla :(